Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O domečku s tlapičkami

3. 01. 2013 19:19:02
Už jste si někdy koupili domeček? Nebo jinak... Už jste někdy byli pětačtyřicetiletá bezdětná rozvedená žena a koupili jste si domeček? Že ne? Tak já to teda udělala...

"Ty nejseš normální", zkonstatovala prostou skutečnost moje maminka poté, co jsem ji informovala o svém záměru koupit malý domek nedaleko Jihlavy za účelem doživotního bydlení a prodlévání na jednom místě. K tomuto kroku mě víceméně donutila paní bytná, jež mi po roce bydlení v jejím pronajatém bytě sdělila, že možná bude byt prodávat, ačkoliv jsme se původně dohodly na užívání bytu po dobu pěti let. Představa kterak se stěhuju každý rok až do konce života z bytu do bytu a bydlím neustále "v krabicích", neboť než stihnu zařídit jeden byt, tak se stěhuju do dalšího, ze mě vydolovala nebývalé množství energie. A začala jsem jednat. Po několikatýdenním procházení internetových stránek realitních společností na mě jednoho pátečního podvečera vykoukl z monitoru "ten můj". Od první chvíle, co jsem ho uviděla, jsem věděla, že "to je On!" (píšu o doměčku, ne o chlapovi, aby náhodou nedošlo k chybný mejlce).

No abych to zbytečně neprotahovala: po třech měsících, kdy jsem stihla oběhnout všechny banky ve městě, naši paní personální třikrát otravovala s vyplněním potvrzení příjmů a poslala do ... (si ani nepřejte vědět) "hypotéčního poradce", jsem se stala majitelkou nemovistosti.

Já měla vždycky sen... Mít malou chaloupku někde na horách, kousek od sjezdovky, v kuchyni by byly kachlový kamna a na peci bych se válela já (to v mezičase mezi lyžováním a psaním bestselleru) s několika zvířaty, co bych zrovna doma měla na charitativním pobytu, četla a pila u toho čaj s citrónem nebo kafe...

Tak mám domeček, sice na horách to zrovna není, ale na Vysočině je taky hezky, sjezdovku mám kilometr od baráku a kachlový kamna se mi sem nevejdou. Taky nepíšu zatím ten bestseller, ale datluju blog, na lyže jsem se ještě nedostala, zato jsem začala malovat. No a ne teda rovnou obrazy (to počítám až tak za dva tejdny, až se zdokonalím), zatím se cvičím na stěnách svého nového příbytku. Zvolila jsem meruňkový odstín. Já ho původně zamýšlela jenom na dvě stěny v ložnici, ale čáru přes rozpočet mi udělala kočpička Emilka, dlející již třetím rokem v mé domácnosti.

Emilka je stvoření velmi malého vzrůstu, což je pro mě již dávno logické, neboť být Emilka jenom o kousek většího vzrůstu, už dávno bych jí, díky její povaze, prokopla malinu. Pokud je vám pojem "malina" v souvislosti s kočkovitou šelmou nejasný, pak hned vysvětlím: jedna moje dlouholetá známá (o dost mladší než já, proto si to tak dobře pamatuju, ikdyž tohle bych asi nezapoměla ani kdyby mi tehdy byly tři roky, jako byly jí) měla ve svém raném mládí velikou zálibu v jídle; preferovala zvláště jogurty (to v zimním období) a maliny (to v létě); kdybych to měla nějak popsat, tak se těma malinama cpala jak nezavřená (měla štěstí, v blízkosti chaty se nacházela rozsáhlá maliniště, která jsme za pomoci našich maminek po celou dobu pobytu zdatně zbavovaly plodů); a jak byla tak úplně nepříčetná pokaždé když uviděla hrnek s rozmačkanými malinami, kterýžto do sebe byla schopna naládovat během několika vteřin, neuniklo její pozornosti ani kotě, procházející se po pískovišti, ve kterém se hrabala právě lopatkou a její pohled neomylně sjel pod vztyčený kočičí ocásek; za chvíli už hrdě hlásila z pískoviště: "Maminko, já jsem kočičce olízla malinu (jí ta ďurka nějak to ovoce připomněla)," a přidala blažený úsměv.

Tak to jenom abyste byli v obraze jaké choutky ve mně občas (téměř nepřetržitě) Emilka probouzí. Emilka je totiž tvor především nesmírně zvídavý. Krátce po svém nástupu do mé domácnosti získala s naprostým přehledem titul "Vopruz roku" a bezkonkurenčním způsobem si ho drží po celou dobu soužití. Důvěrně jí přezdívám Džejmsík (po vzoru špióna Jamese Bonda) a ujišťuju ji, že mít ona ty vynálezky, co má k dispozici on, tak se celej slavnej Džejms může jít akorát zahrabat. Nevěřili byste kolikrát jsem Emču v průběhu balení před stěhováním vytáhla z každé krabice. Jednou se mnou téměř odjela do zaměstnání, když se v nestřeženém okamžiku uhnízdila v mém batohu pod vrstvou vypraných pracovních oděvů a prozradila se slabým mňouknutím teprve v okamžiku, kdy jsem na ni protlačila dvoulitrovou láhev studené coly.

Emilčiným majstrštychem ale bylo rozloučení se s čáslavskými hvozdy. Tento příběh se datuje na začátek nyní už předloňského léta, kdy Emilku - tehdy ještě půlroční kotě - zahnal o půlnoci na vzrostlý strom nějakej potulnej vořech. Když se Emilka nevrátila v obvyklou hodinu ze svého večerního čundru v křoví před oknem bytu, vzala jsem stopaře Pepinu (fenka) a vyrazila ji hledat. Na mé naléhavé volání (stopař byl úplně k ničemu) se po chvíli ozvalo odněkud ze tmy a evidentně z výšky slabé a bojácné mňouknutí. Objevila jsem Emilku ve výšce zhruba čtyř metrů, jak se krčí na tenké větvičce, která se pod ní houpala a na mé lákání k seskoku odpovídala čím dál tím slabším hláskem, až přestala odpovídat vůbec. Jediný pokus o slezení z větve stromu se po prvním zhoupnutí změnil v ještě silnější zatnutí drápků do kůry stromu. Emilka vypadala, že s ním brzy sroste. A do toho začala opět žalostně mňoukat. A tak jsem po hodině usilovné snahy a šustění pytlíkem s kočičíma dobrotama v bláhové naději, že Emča sleze, vzala mobil a vytočila číslo Hasičského záchranného sboru.

Kluci mě prvně řádně vyzpovídali, jestli si z nich nedělám srandu, ale potom mě ujistili, že budou za chvíli na místě. No trvalo jim to fakt chvilku, měli to k nám tak sto metrů. Přišli pěšky, přišli dva, jen tak nalehko a bez jakýchkoliv pomůcek, a když konečně ve tmě zahlédli třesoucí se kotě, jali se provádět záchranu tvora. Odborným zásahem (ten jeden se s rozběhem připlácl ke stromu a snažil se na něj vylézt jako medvěd) tak dostali Emilku během půl hodiny zhruba do výšky osmi metrů (vejš už to fakt nešlo), čímž si kočpička Emilka vytvořila nový osobní výškový rekord. Abych byla taky nějak užitečná, snažila jsem se jim různě radit, jako třeba jsem vznášela dotazy typu jestli nemají takovou tu plošinu, co vyjede nahoru, že by z toho Emilku mohli sundat apod. Dodnes jsem jim vděčná, že mě nezabili.

Záchranná akce ovšem nakonec dopadla dobře, neboť asi po hodině a půl oba hasiči odešli pro žebřík, který sice nepřinesli, ale přinesli neuvěřitelně dlouhé bidlo a pomocí něj Emilku postupně posráželi z větve na větev, stále níž, až jí nezbylo nic jiného, než z té nejspodnější čtyřmetrové seskočit na zem, protože se tím bidlem oháněli velice neobratně a Emilka obdržela několik zásahů přímo na hlavičku. Děkovala jsem dlouho a upřímně, neboť kočičí nářek se pro moji nervovou soustavu stával neúnosným. A v duchu jsem děkovala i za to, že za dva dny se stěhuju a tohle město, ani jeho hasiči mě už nikdy neuvidí. To jsem ještě netušila, že si Emilka svoje vystoupení druhý den zopakuje.

Tentokrát jsem se ovšem nenechala oklamat nářkem nebohého kotěte, stoupla si neoblomně pod strom, šustila pytlíkem s dobrotama a lákala Emilku dolů. Po půl hodině přešlo sladké přemlouvání ve výhružky a já naposledy ujistila Emilku, že dneska už hasiče nevolám, protože si budou myslet, že zaháním kočku na strom, abych se mohla seznámit. Když nepomohlo ani to, otočila jsem se a rezignovaně odešla domů, abych z něčeho sestavila dostatečně dlouhé bidlo, kterým bych tu bestii srazila dolů. Asi za dvě minuty se Emča přihlásila mňouknutím a ladným výskokem na parapet okna mého přízemního bytu.

Myslím, že jsem dostatečně vykreslila Emilčinu povahu a teď snad už se dostanu k tomu, co ten zvěd zase dneska vyvedl. Jak je zvědavá jako opice, tak se samozřejmě opřela svými malinkatými tlapičkami o mřížku, o kterou otírám přebytečnou barvu z válečku, jímž nanáším barvu na stěny. Po mém výkřiku ať odtud okamžitě maže bohužel uposlechla a s tlapkami namočenými v meruňkové barvě začala probíhat z ložnice přes obývák do kuchyně a zase zpátky a to několikrát (mnohokrát), než se mi ji podařilo mezi porozhazovaným nábytkem odchytit. Takže na bílé kuchyňské a medové (v obýváku a ložnici) dlažbě jsou všude samé malé meruňkové tlapičky. A nejhorší na tom všem je, že se mi to líbí, nejradši bych si je tady nechala a přemýšlím jak zvěda naučit chodit po svislé stěně, aby mi tentýž vzor aplikovala na stěny pokoje.

Tak nic, já jdu uklízet...

Autor: Ivana Vavřinová | čtvrtek 3.1.2013 19:19 | karma článku: 21.45 | přečteno: 1144x

Další články blogera

Ivana Vavřinová

Vánoční kráva

Tak vám chci jenom připomenout, že Vánoce jsou už teda v plným běhu. Alespoň v obchodech, jak jsem si stihla všimnout...Včera jsem byla posedět s kamarádkou, neboť slavila v květnu padesátiny, takže jsme to konečně šly oslavit.

6.11.2015 v 12:32 | Karma článku: 13.49 | Přečteno: 560 | Diskuse

Ivana Vavřinová

100 km pěšky za jediný den

Včera večer mi přišel mail od mého spolužáka, kde stálo:

14.3.2015 v 16:16 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 978 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Prý frčí vybělené frndy

Když jsem slyšela poprvé, že nejnovějším hitem v péči o krásu ženy je nechat si vybělit vagínu, myslela jsem, že je to nějaký vtip. Ale vypadá to, že to myslej vážně.

26.7.2017 v 21:21 | Karma článku: 21.59 | Přečteno: 1666 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Když se řekne puberta – taky se vám orosí čelo?

Taky jste někdy v dospívání zapřemýšleli nad tím, zda vaši rodiče jsou ti vaši, když najednou po vás furt něco chtějí anebo vám furt něco zakazují a hodně toho nedovolí?

26.7.2017 v 20:20 | Karma článku: 7.81 | Přečteno: 214 | Diskuse

Olga Pavlíková

US army bez transsexuálů

Trump vykázal transgenderové osoby ze všech služeb v armádě, Obama jim tam před ním naopak uplatnění umožnil.

26.7.2017 v 19:35 | Karma článku: 25.64 | Přečteno: 532 | Diskuse

Jana Slaninová

Hirudoterapie: Leží tam lidi pokousaní pijavkami

Mám den dovolené, protože pijavkování se posledně u mého muže projevilo několikahodinovým vytékáním "krve". Že se jedná o krevní plazmu obarvenou krví, která tvoří rosolovité sraženiny a čistí tělo, jsem se dozvěděla dnes.

26.7.2017 v 19:19 | Karma článku: 8.09 | Přečteno: 266 | Diskuse

Renata Pospiechová

Letní vzpomínání II - Rumunsko

Uz jsem o něm letos psala, ale tak nějak se to vybavuje znovu. V 80. letech jsme se vydali i do Rumunska. V Bulharsku u moře jsme už byli, v NDR též, tak tentokrát na Mamaiu. Opět vlakem. A opět do hotelu. Jmenoval se Doina.

26.7.2017 v 18:06 | Karma článku: 11.42 | Přečteno: 262 | Diskuse
Počet článků 155 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2500
Za nemnoho let mi bude padesát. Cítím se mladá a jsem plná optimismu, že mě v životě čeká ještě spousta hezkých zážitků. A protože jsem jich dosud zažila hodně a nechci na ně zapomenout, chytám je a píšu do tohoto blogu...

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.